Prosinec 2008

Veselé Vánoce vám přeje váš blog

23. prosince 2008 v 12:20 | Simsni
hodně dárku pod stromeček ,
vánoční zvoneček zvoní
a cukroví krásně voní
Krásné vánoce a pohodu v novém roce


Hromadu dárků, co srdce pohladí
rodinu,přátelé , co nikdy nezradí ,
k bohatství krůček , ke štěstí krok
nádherné vánoce na nový rok


Ucpěte komíny , nepuťte santu ,
použijte cement a nebo maltu ,
otevři okno , nasaď si kulíšek ,
dárky k nám donese jedině ježíšek .
padá snížek tiše,
mráz na okna píše .
ježíšek teď dárky schání ,
aby splnil všechna přání .
Ať vám dárky na vánoce,
nesou štěstí v celém roce .
Na vánoce samé radosti ,
na štedrý den kapra bez kosti ,
od ježíška dárků plný ranec
a na silvestra hříšný tanec.
O půlnoci jisný krok
a pak šťastný nový rok .
Než se zraním otvírákem ,
než se zpiju bavorákem ,
za střízliva píšu ti zprávu
ať máš lásku,šťestí,slávu .

Na břehu nilu , v hlubokém toku ,
myl si slon zadnici víc než 100 roků ,
A já ti přeju tak dlouhé žití ,
jak dlouho trvalo slonovi mytí
Veselé vánoce a šťastný nový rok

Lžičku hrdosti ,
hrníček radosti ,
kotlík úspěchu ,
jezírko peněz ,
moře štěstí ,
oceán radosti
a celý vesmír lásky
vám přeje .......... .

Půjčil jsem si milión,
dárků jsem měl kamión,
Neplatil sem splátky ,
vzali si ho zpátky .
Nezbyl ani dáreček ,
vzali mi i domeček .
Neplatil jsem daně ,
vzali mi i saně .
Nevím si už rady ,
sob mi chcípl hlady .
V lese mám teď pelíšek ,
seru na vás - ježíšek .

Večer plný překvapení ,
pocit , který jindy není ,
dobré jídlo do bříška ,
bohatého ježíška .
Tohle všechno na vánoce
hodně zdraví v novém roce .
Přiletěl k nám ježíšek ,
má poblitý kožíšek .
Místo dárků odpadky
a chce zůstat na svátky .
Nalitej jak mraky ,
pošlu ti ho taky .
Veselé vánoce
Přeji ti 12 měsíců bez nemoci ,
53 týdnů pohody ,
8760 hodin lásky ,
525600 minut jedinečných okamžiků
a 31536000 vteřin lásky .
Krásný stromek ,
zlaté jmelí ,
za okny ať sníh se belí .
Stálé zdraví , pevný krok
ať provází tě celý rok .
Krásné vánoce
hezké vánoční svátky ,
ať máte čas na pohádky ,
ať se na vás štěstí směje ,
ať vás láska stále hřeje ,
ať vás úspěch provází i v roce
, který přichází .

Neklidné oblasti dnešního světa

14. prosince 2008 v 11:33
Existuje několik základních důvodů, proč v mnoha oblastech dnes doslova zuří nebo zuřily válečné konflikty.
  1. IDEOLOGICKÉ - pod pojmem ideologie rozumějme něco jako světový názor, na jakém principu by vlastně svět měl fungovat
  • tuto základní skupinu bych rozdělil na dvě menší podskupiny
  1. náboženské
  2. politické
  1. ETNICKÉ
  2. EKONOMICKÉ (HOSPODÁŘSKÉ)
I. EVROPA
  1. Snad celosvětově známým konfliktem je Balkánský konfllikt, který strašil Evropu po celá 90. léta. Na vině byl nacionalismus jednotlivých národů bývalé jugoslávské federace,který byl do jejího rozpadu tlumen centrální komunistickou vládou v čele s Josipem Brozem Titem.
V roce 1987 se dostal k moci pomocí puče uvnitř Svazu komunistů Srbska Slobodan Milišević. Krátce nato odebral kosovským Albáncům a maďarské menšině ve Vojvodině autonomii.
1.válku rozpoutal Milošević v roce 1991 ve Slovinsku krátce poté, co Lublaň vyhlásila nezávislost (25.6.1991). Miloševićem fakticky řízená jugoslávská armáda napadla nově budované hraniční přechody na slovinském území. Boje ale brzy ustaly (7/1991 bylo podepsáno příměří), protože samostatnost vyhlásilo Chorvatsko, které od sebe Srbsko a Slovinsko rozdělilo.
Po vyhlášení samostatnosti Chorvatska obsadili tamní Srbové za pomoci Miloševiće a jugoslávské armády třetinu chorvatského území, včetně Krajiny a Západní slavonie, kde žila početná srbská menšina.
Válka si vyžádala více než 20 000 lidských životů a 400 000 lidí přišlo o své domovy.
Bosenská válka byla nejhorším konfliktem v Evropě od druhé světové války a vyžádala si na 250 000 životů, převážně z řad bosenských Muslimů. Boje vypukly poté, co v 4/1992 Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost.
I zde dlouhou dobu podporovala místní Srby jugoslávská armáda.
12/1995 - podepsání mírové dohody v americkém DAYTONU
Krátce poté, co v roce 1996 opoziční blok ZAJEDNO vyhrál v klíčových srbských městech včetně Bělehradu místní volby, jejichž výsledek Milošević uznal až po masových demonstracích , zahájily jím řízené bezpečnostní síly masové represe vůči kosovským Albáncům , na což zareagovalo NATO 24.3.1999 zahájením náletů na Jugoslávii. Teprve po třech měsících Milošević ustoupil a správu Kosova převzala OSN a mezinárodní síly KFOR.
Podél hranice Kosova s Černou Horou a Srbskem byla vytvořena bezpečnostní zóna. Toho využila separatistická, albánská Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK), která se začala mstít na srbském obyvatelstvu a toužila po samostatnosti. Boje se rozšířily i do sousední Makedonie, kde byly zaznamenány nejtěžší srážky v okolí měst Tetovo a Tanuševci. Albánský nacionalismus je v dnešní době pravděpodobně největším problémem na Balkáně.
Jejich snahou je vytvoření tzv. Velké Albánie,což znamená k dnešní Albánii připojit oblasti okolních států, kde jsou Albánci etnickou většinou. V dnešní době to jsou Kosovo , jih Srbska, východ a jih Černé Hory, západní Makedonie, severozápad Řecka. Samotná Albánie se oficiálně od tohoto cíle distancuje.
Situaci v Makedonii uklidnila až operace Essential Harvest (Hlavní sklizeň),která měla odzbrojit UÇK výměnou za přijetí zákonů makedonským parlamentem, které by zaručovaly rovnoprávnější postavení albánského, převážně muslimské, etnika s Makedonci např.:
JAZYK - v oblastech s více než 20% Albánci se stává albánština úředním jazykem
POLICIE - Albánci by v ní jako i v ostatních státních službách měli mít zastoupení úměrné k jejich podílu na počtu obyvatelstva
NÁBOŽENSTVÍ- všechna jsou si rovna a oddělena od státní moci
Toto vše bylo oficiálně odsouhlaseno tzv. Ohridskou smlouvou ze 13.8.2001
Slobodan Milošević dnes čelí u mezinárodního soudního tribunálu v Haagu několika obviněním např.: zločiny
proti lidskosti, porušení zákonů a obyčejů války, vážné porušení ženevských konvencí,genocida.
Zdroj: me, Haagský tribunál si vydobyl uznání. Hospodářské noviny, 12. 2. 2002, Praha : a. s. Economia, roč. 46, s. 10, ISSN 0862-9587.
mol, čtk, Makedonský parlament reformoval ústavu. Hospodářské noviny, 19. 11. 2001, Praha : a. s. Economia, roč. 45, s. 4, ISSN 0862-9587.
OLBRICH, M., Většina Albánců žije v sousedních zemích. Hospodářské noviny, 15. 5. 2001, Praha : a. s. Economia, roč. 45, s. 5, ISSN 0862-9587.
mav, Vzestup a pád Slobodana Miloševiče. Lidové noviny, 2. 4. 2001, Praha : a. s. Lidové noviny, roč. 14, s. 9, ISSN 0862-5291.
BBC, DPA, los, Albánci udeřili v západní Makedonii. Právo, 15. 3. 2001, Praha : a. s. Borgis, roč. 11, s. 7, ISSN 1211-2119.
  1. BASKICKO
Baskicko je území na francouzsko španělském pomezí. Francouzská část se skládá ze 3 provincií (Labourd, Basse-Navarre, Soule) a žije zde 200 000 Basků. Španělská část se skládá ze 3 provincií (Álava,Gulpúzcoa, Viscaya,někdy se uvádí jako 4. provincie Navarra) a od roku 1979 má autonomní vládu ( v čele stojí lehendakari-předseda od 1999 Juan José Ibarretxe), oficiálními jazyky jsou euskera a španělština, hlavním městem je Vitoria-Gasteiz a sídlem nejvyššího soudu je Bilbao. Ve španělském Baskicku žije asi 2,1 mil. Basků. Tato oblast je nechvalně proslavená separatistickou skupinou ETA - Euskadi ta Askatasuna, což v překladu znamená Baskicko a svoboda, která vznikla již v roce 1959. Jejím politickým křídlem je Euskal Herritarok (Baskičtí občané), která prosazuje násilný boj za nezávislost španělského Baskicka.
Od svého vzniku má ETA na svědomí přes 800 obětí, svého vrcholu dosáhla v letech 1979-1980.
9/1999 bylo sice podepsáno příměří , to ale bylo v 1/2000 porušeno.
Z čeho čerpá ETA svůj program? Baskové jsou známí tím, že za svou svrchovanost bojovali už za antického Říma a úspěšně odráželi nájezdy Vikingů, Vizigótů, arabských Maurů a dalších dobyvatelů. Jejich jazyk euskera je dokonce starší než všechny indoevropské jazyky. Baskové údajně objevili Ameriku před Kolumbem. Baskické národnosti byl Ignác z Loyoly,který v 16. st. založil jezuitský řád, stejně jako ve 30. letech komunistická vůdkyně proti fašismu Dolores Ibárruri, zvaná La Pasionaria.
Pozitivním signálem regionálních voleb v Baskicku je to ,že jeho voliči projevili přesvědčivý odpor vůči terorismu ETA. K odhalení jejích metod, například vybírání tzv. revoluční daně od Basků žijících v zahraničí, přispěl i Bixente Lizarazu ,obránce fotbalového mužstva Bayern Mnichov, který letos takový nelegální příspěvek na nákup zbraní organizaci ETA odmítl.
Zdroj: mp,Reuters, Baskové se zatím míru nedočkají. Hospodářské noviny, 15. 5. 2001, Praha : a. s. Economia, roč. 45, s. 5, ISSN 0862-9857.
PRCHAL, M., ETA připomněla vraždou výročí konce fašismu. Hospodářské noviny, 23. 11. 2000, Praha : a. s. Economia, roč. 44, s. 6, ISSN 0862-9857.
KLEKNER, R., Ve volbách v Baskicku se rýsuje pat. Hospodářské noviny, 10. 5. 2001, Praha : a. s. Economia, roč. 45, s. 6, ISSN 0862-9857.
EHL, M., Španělsko: ETA se vrací. MF DNES, 11. 8. 2000, Praha : a. s. MAFRA, roč. 11, s. 8.
ESPINOZA, J., Baskicko. Hospodářské noviny, 28. 2. 2002, Praha : a. s. Economia, roč. 46, s. I-IV, ISSN 0862-9857.
  1. KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU
V roce 1921 bylo Irsko rozděleno po britsko-irské válce (1919-1921) za nezávislost na dvě části. Na "jihu" vznikl
Irský svobodný stát se statutem dominia. Severní Irsko s protestantskou většinou zůstalo součástí Spojeného království. Část irské politické scény považovala přijetí této dohody za zradu a požadovala samostatnost pro celý ostrov. Asi třetinu obyvatelstva tvořili Irové, kteří se nechtěli smířit se životem v britském područí. Koncem 60. let nabylo na síle hnutí za větší práva katolické menšiny.Postupně přerostlo v konflikt, ve kterém během 30let zemřelo přes 3000 lidí .
V Severním Irsku existují dva hlavní politické proudy
a)UNIONISTÉ (většinou protestanti) mimo dvou nejvýznamnějších politických stran DUP(Demokratická
strana unionistů), OUP (Oficiální stran unionistů) se zde řadí také mnohá protestantská teroristická uskupení
např.: UDA (Ulster Defence Association), UFV (Ulster Volunteer Force),UFF (Ulster Freedom Fighters)
a komando Rudá ruka
  1. NACIONALISTÉ-sem se řadí strany jako SDLP (Social Democratic Labour Party) a SINN FÉIN (My sami)
politické křídlo IRA, jejímž hlavním cílem je skoncování s britskou nadvládou v Severním Irsku.
IRA- Irská republikánská armáda- vznikla v roce 1919 a jejím cílem bylo osamostatnění Ir­ska.
Po vyhlášení Irské republiky (1949) ztratila IRA tzv. raison d´etre (smysl existence) a tak obrátila svou pozornost na severní část ostrova.
Od poloviny 70. let se IRA stále častěji uchylovala k pumovým útokům a v 80. letech přenesla svou činnost do Británie a do Evropy.
ORANŽSKÝ ŘÁD-sektářská protestantská organizace, která vznikla v roce 1795 a hlásí se k tradicím slavných historických bitev mezi
protestanty a katolíky jako např. úspěšná obrana města Derry protestanty nebo bitva u řeky Boyne(12.7.1690),ve kt­eré
protestantský král Vilém Oranžský porazil katolíka Jakuba II.
Tyto úspěchy si oranžisté připomínají každoročními pochody, které jsou doprovázeny násilím.
Prvního úspěchu v řešení konfliktu dosáhla teprve vláda Margaret Thatcherové podepsáním smlouvy v Hillsborough v roce 1985 tedy 23 let po "krvavé neděli" (30.1. 1972), kdy při protestech katolíků v Londonderry bylo zastřeleno 14 lidí. Podpis této smlouvy stvrdil ,že Severní Irsko je integrální součástí Spojeného království, a obě strany (irská i britská vláda) se zavázaly,že konflikt budou řešit politickou cestou.
Downing street declaration ( 12/1993) - společně ji vyhlásili ministerský předseda John Major a irský taoisech (premiér) Albert Reynolds. Dokument vesměs říká,že irský lid by měl mít právo sám rozhodovat o své budoucnosti a postavení, byla ale stanovena podmínka pro stranu Sinn Féin, která se měla dohodnout s IRA na ukončení teroristických akcí nejméně tři měsíce před zahájením jednání.
9/1994 IRA oznámila, že se vzdává ozbrojeného boje, po rozporech s britskou vládou se však IRA vrátila 2/1996 k ozbrojenému řešení konfliktu, kvůli čemuž nebyla Sinn Féin pozvána k mírový rozhovorům, které se konaly 6/1996, které však nepřinesly žádný posun.
10.4. 1998 Velikonoční dohoda- dohoda o míru v Severním Irsku , které se zúčastnilo 8 severoirských politických stran, britský premiér Tony Blair, irský taoiseach Berthie Ahern, šéf Sinn Féin Gerry Adams, vůdce unionistů David Trimble, Georg Mitchell (americký senátor) jako předseda mírových rozhovorů a jako pozorovatelé John Major a Bill Clinton.
V referendu o přijetí dohody, které proběhlo 23.5.1998, se pro přijetí této dohody vyslovilo 71% oprávněných voličů.
Mírový proces ohrozil dosud nejkrvavější atentát, provedený odštěpeneckou frakcí IRA - Real IRA (Pravá IRA).V obchodním centru v městečku Omagh došlo 17.6. 1998 k silné explozi,při níž zemřelo 28 lidí a dalších 120 bylo zraněno. V 2/1999 provedla Real IRA další atentáty v britské metropoli.
5/2000 - v Severním Irsku je obnovena samospráva.
Zdroj: KUBAČKA,P., Seminární práce z geografie - Severní Irsko, Karviná, 2000.
RYBÁŘ, J., Sjednocení ostrova? Brzy to nebude, míní Irové, MF DNES, 9. 6. 2000, Praha : a. s. MAFRA, roč. 11, s. 14.
II. ASIE
1)KYPR
Vzhledem ke své strategické poloze byl Kypr vždy průsečíkem velmocenských zájmů mezi kulturou římskou, byzantskou a islámskou.
V letech 1878 (Berlínský kongres) až 1959 byl ostrov pod nadvládou Velké Británie .
1959 - podepsána tzv. kyperská dohoda (pod patronací Británie, Řecka, Turecka a za účasti řeckých i tureckých zástupců obou komunit žijících na ostrově), která zakazovala připojení ostrova k Řecku či Turecku a zajišťovala turecké menšině (18%) funkci viceprezidenta a právo veta v podstatných otázkách.
16.8.1960 došlo k vyhlášení nezávislosti
12/1963 - vláda se pokusila odstranit výhody turecké menšiny, což vedlo k bojům. K řešení krize byly povolány jednotky OSN, které jsou na ostrově dodnes .
Po vojenském puči řeckých nacionalistů v roce 1974 následovala turecká invaze na sever ostrova, bylo obsazeno 37% území. Mezi oběma částmi bylo zřízeno nárazníkové pásmo tzv. .zelená linie.
1983 byla vyhlášena Severokyperská turecká republika, kterou kromě samotného Turecka nikdo jiný oficiálně neuznal. V čele stojí dodnes
(1/2002) Rauf Denktaš.
12.8. 1996 se aktivisté sdruženi Svět bez hranic pokusili demonstrativně přejít zelenou linii, což vyústilo v ozbrojený střet s pořádkovými silami kyperských Turků,bylo porušeno 22 let dlouhé příměří, vzedmula se nová diplomatická přestřelka mezi Aténami a Ankarou.
OSN navrhuje, aby se ostrov stal federací dvou entit se dvěma vládami, které by společně sídlily v Nikósii. Toto však Denktaš odmítá.
Turecká vláda dokonce pohrozila, že pokud bude Kypr přijat do EU,anektuje Severokyperskou republiku.
Zdroj: SLÁDEK, J., Neklid na zelené linii, Respekt, Praha 1996, R-Presse, roč. 6, č. 35, s. 16, ISSN 0862-6545.
PRCHAL, M., Kypr možná neztíží rozšíření Evropské unie, Hospodářské noviny, 5. 12. 2001, Praha : a. s. Economia, roč. 45, s. 5, ISSN 0862-9857.
rkl, Reuters, BBC, Překonání etnického rozdělení Kypru dostalo nové politické impulsy, Hospodářské noviny, 17. 1. 2002, Praha : a. s. Economia,
roč. 46, s. 5. ISSN 0862-9857.
  1. IZRAEL
Konflikt mezi izraelským státem a okolními arabskými státy se táhne již od dob jeho vzniku (14.5. 1948). Den po vyhlášení Izraele vyhlásil arabský svět Izraeli válku. Izrael jako socialistický stát získal podporu SSSR, kdežto arabské země se opíraly o USA. Tato situace vydržela do roku 1956 (Suezská krize), kdy se podpora zemí otočila.
Izrael se počátečním útokům ubránil a zahájil represe vůči Palestincům na izraelském území, kteří se účastnili války proti Izraeli. Palestinci se stáhli za hranice (Sýrie, Libanon, Jordánsko) a vytvořili organizace jako HAMÁS, OOP (1964), AL-FATÁH (1959).
1956 Sinajská válka
Během 60. let se v arabském světě znovu objevila touha vytvořit tzv. maghríb - jednotný islámský celek táhnoucí se od Maroka až po Afghánistán.
6/1967- 6 denní válka - zahajuje ji Izrael po předchozích politických provokací, během šesti dnů obsazuje Gazu, Golanské výšiny, Západní Jordán, východní Jeruzalém, část Sinajského poloostrova
10/1973- válka JOM KIPUR- odveta Egypta a Sýrie za 6denní válku, během několika dnů však Izrael přechází do ofenzívy a zaútočil dokonce letecky na Káhiru a Damašek.
3/1978- Izrael vpadl do Libanonu, vytvořil bezpečnostní pásma, odkud se stáhnul až po 22 letech,během této doby okupoval až třetinu libanonského území
9/1978- CAMP DAVID- jednání, kterého zúčastnil Anvar Sadat (egyptský prezident 1970-1981), Menachem Begin (izraelský premiér 1977- 1983) a James Carter (americký prezident 1976-1980) a na kterém byl udělán první krok k nastolení míru. Izrael se stáhl ze sinajského poloostrova.
1982- Izrael definitivně vyklidil Sinajský poloostrov, ale zůstal v oblasti Gazy, Golanských výšin a západního Jordánu a navíc zde začal budovat osady.
Po vojenském útoku jednotek Hamasu a Al-Fatáhu z Libanonu na Izrael provedl Izrael 6/1982 odvetný útok na palestinské utečenecké tábory Sabra a Šatíla, se kterým je spojován i nynější izraelský premiér Ariel Šaron. Tento útok si vyžádal asi 2000 obětí.
90. léta - mírové rozhovory mezi OOP a premiéry Izraele
13.9. 1993 podpis mírové smlouvy mezi Arafatem a J. Rabinem (izraelský premiér zavražděný 4.11.1995 orto­doxním židem Jigalem Amirem), Izrael svolil částečnou autonomii Palestiny v pásmu Gazy a Jericha.
7/2000 nové jednání v Camp Davidu, kterého zúčastnili Ehud Barak (izraelský premiér), Jásir Arafat (představitel palestinské samosprávy),
a Bill Clinton (americký prezident), do kterého byla vkládána velká naděje ,ale skončilo neúspěchem
9/2000- Ariel Šaron ,vůdce pravicové strany Likud a kandidát na premiérské křeslo, navštívil Chrámovou horu, kde se nachází mešita Al- Aksá (třetí nejsvětější místo muslimů) a Skalní dóm (jedno z nejsvětějších míst na světě, neboť ho uctívají jak židé, křesťané tak i muslimové)
Tato návštěva, podle některých gesto nadvlády Izraelců nad Jeruzalémem rozpoutala již 18 měsíců trvající intifádu (mírnější forma džihádu) Al-Aksá. Od začátku intifády zabili palestinští extremisté nejméně 270 lidí z řad civilistů.
Téměř každý palestinský útok znamenal odvetu izraelské armády, ať už se jednalo pouze o blokádu palestinského území nebo přímý vojenský zásah jako např: tankový útok na autonomní město Túlkarm a nedaleké uprchlické tábory, vybombardování rezidence J. Arafata v Ramalláhu, ústředí palestinské policie v Gaze a Hebronu.
Nynější vojenská ofenzíva (3/2002), která následovala po sérii sebevražedných bombových útocích Palestinců, prý nemá podle listu Jerusalem Post obdoby od izraelské invaze do Libanonu v roce 1982.
Nejnovější mírový plán přinesl saudský korunní princ Abdalláh letos v únoru (2/2002),který předpokládá, že se židovský stát stáhne ze všech arabských území dobytých během šestidenní války v roce 1967, tedy ze západního břehu Jordánu , pásma Gazy, Golanských výšin a východního Jeruzaléma. Arabské země na oplátku ukončí bojkot Izraele a uzavřou s ním normální diplomatické vztahy. Stejný plán předložila Saudská Arábie již před 20 lety a tak jako před 20 lety ani dnes nemá plán velkou šanci na úspěch.
Ve dnech 27.-28.3 2002 se konal v Bejrútu Arabský summit, kde měly arabské země nabídnout Izraeli diplomatické uznání výměnou za stažení izraelských vojáků z území okupovaných od roku 1967, vyhlášení palestinského státu, jehož hlavním městem by byla východní část Jeruzaléma, což spolu s podmínkou návratu 3,7 mil uprchlíků ( z toho 1,2 mil Palestinců ) jsou asi dva největší problémy pokusů o mírovou dohodu.
29.3. 2002 izraelská armáda vpadla opět do Ramalláhu, sídla Jásira Arafata, kvůli nepřestávajícím sebevražedným atentátům Palestinců.
Nynější stav silně brzdí nejen izraelskou ale i palestinskou ekonomiku. Od začátku intifády zkrachovala okolo 30 hotelů, zvyšuje se nezaměstnanost, propadl se příliv zahraničních investic a to téměř o polovinu.
Organizace působící proti Izraeli
FATÁH (Vítězství)-Založen 1957 Jasirem Arafatem , cílem je nezávislý stát na západním břehu Jordánu, v Gaze a s metropolí Jeruzalémem (což je asi největší překážka v úspěšném zakončení mírových rozhovorů)
HAMAS- založen 1987 Ahmadem Jásínem, cílem je zničení Izraele a vytvoření islamského palestinského státu
ISLÁMSKÝ DŽIHÁD- založen 1979 Fathím Šikakím, skupina bojující proti Izraeli bez politického programu
HIZBALLÁH-militantní hnutí založené v létě 1985, včele stojí šejk Nasralláh, jeho cílem je zničení Izraele, boj proti "novým křižákům" - USA a vytvoření islámského státu v Libanonu
OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) založena 1964 (od roku 1969 včele Jásir Arafat),cílem je vytvoření palestinského stá­tu.
1974 se OOP vzdala mezinárodního terorismu (mimo Izraele)
15.11.1988 Alžírsko- OOP se vzdává jakéhokoli terorismu a uznává legálnost existence státu Izrael
Zdroj: man, JP, BBC, Palestinští radikálové kritizují Arafáta, Hospodářské noviny, 17. 1. 2002, Praha : a. s. Economia, roč. 46, s. 5, ISSN 0862-9857.
mav, Izraelská armáda ve spěchu opouští jižní Libanon, Lidové noviny, 24. 5. 2000, Praha : a. s. Lidové noviny, roč. 13, s. 5, ISSN 0862-5291..
NĚMEC, P., Boj o Chrámovou horu, Hospodářské noviny, 13. - 15. 10. 2000, Praha : a. s. Economia, roč. 44, s. 7, ISSN 0862-9857.
NĚMEC, P., Izraelské hospodářství ztrácí dynamiku, Hospodářské noviny, 8. 6. 2001, Praha : a. s. Economia, roč. 45, s. 5, ISSN 0862-9857.
BERANOVÁ, L., Jednání o míru: Hra o >>černého Petra

Niagarské vodopády

14. prosince 2008 v 11:31
"přirozených divů světa". Anglicky se nazývají Niagara Falls a slovo niagara pochází ze slova onguiaahra, což znamená "hromový hluk". Jedná se o dva vodopády na řece Niagara na hranicích USA a Kanady. Niagara odvádí vodu z Erijského jezera, tvoří Niagarské vodopády a odtéká do jezera Ontaria, odkud se dostává do Atlantského oceánu.
Vodopády jsou staré pouhých 12 000 let. Byly vytvořeny v době, kdy docházelo k tání ledovců, které tvořily ledovcová jezera. Jedno z nich ( jezero Erie ) se sbíhalo směrem k dalšímu ( jezero Ontario ). Jelikož proud vody byl velice silný, docházelo k vymílání měkkého podkladu, který byl řekou odnesen rychleji, než poklad z tvrdé skály a tak se vytvořil příkrý útes ( Niagarský sráz ). Goat Island ( Kozí ostrov ), rozděluje proud Niagary na dvě ramena, tvořící větší vodopád kanadský ( Horsehoe Falls, jehož výška je 48 m a šířka 900 m ) a americký ( American Falls, který je vysoký 51 m a široký 300 m ) byl pojmenován po Johnu Stedmanovi, kterému zde roku 1780 umrzla koza z jeho stáda. Tento ostrov má 170 stop. Jeho postavení mezi vodopády je velice výhodné, hlavně pro mnoho záchranných pokusů.
Síla vody, která padá z Niagarských vodopádů, je tak velká, že postupně odnáší kameny na dně. Výsledkem je, že se vodopád pohybuje proti proudy řeky rychlostí přibližně jeden metr za rok.
Velká část vody je dnes odváděna podzemními kanály a rourami k blízké vodní elektrárně, která využívá hromovou sílu vodopádů, aby vytvářela elektrickou sílu v celých státech.
Niagarské vodopády jsou snadno dostupné, narozdíl od nejvyššího vodopádu světa Angel, neboť cesta k němu trvá lodí pět dní.
Je zde možnost navštívit geologické muzeum, kde se dozvíte jak a kdy byly tyto vodopády vytvořeny. Možnost návštěvy poskytují i věže Minolta a Skylon. Minolta se nachází 325 stop nad kanadským vodopádem a Skylon 775 stop nad vodopádem. Bylo zde postaveno i rybářské molo, kde rybáři chytají pstruhy a lososy jako základy pro mnoho historek vyprávěných rybářskou latinou. Oblast Niagary je bohatá na parky. V centru města se nachází státní park a Hyde Park, který charakterizuje zahrada růží, soudní dvůr, tenisové kurty a vnitřní umělé kluziště. Aktivity a zařízení v dalších oblastech zahrnují golf, tenisová hřiště, plavecké bazény, basketbalová a fotbalová hřiště, pláže, místa pro pikniky, turistické cesty, místa pro náboženská setkání a v zimě běh na lyžích. V roce 1959 zde bylo otevřeno voskové muzeum a navštívit lze i motýlí skleník. Velkolepou událostí dne, je pro turisty noční osvětlení Niagarských vodopádů.
Během středních let 19. století zde převedl početné křižovatky přes roklinu provazolezec Blondin. Předvedl nekonečné senzace, kdy se zavázanýma očima nesl kamínka na vaření a připravoval omeletu. Největší senzací bylo, když Blondin nesl na svých zádech svého 148 kil vážícího manažera 19. 8. 1959.
V roce 1952 zde byl natočen film Niagara s Marilyn Monroe.
Až do roku 1886, kdy byla postavena Socha Svobody, byly symbolem Ameriky Niagarské vodopády, které ke své vznešené děsivé kráse přitahují každý rok 12 milionů turistů z celého světa.

Nížiny – Česká republika

14. prosince 2008 v 11:29
Nížiny - Česká republika Nížiny: Slezské nížiny a Moravské úvaly Slezská nížina - území v jižním Polsku a v české části Slezska - součást Středopolské nížiny - do ČR zasahuje jen jižními výběžky (Opavská pahorkatina) - Rovinný až pahorkatinný povrch přemodelovaný pevninským ledovcem
Moravská brána - tektonická sníženina na severovýchodní Moravě a ve Slezsku, součást Vněkarpatské sníženiny - délka 65 km, šířka 4 - 9 km - původně příkopová propadlina, odděluje Českou vysočinu na západě a Karpaty na východě - Moravskou bránou prochází rozvodnice mezi Odrou a Dunajem - tvořena plochou pahorkatinou s rozsáhlými sprašovými pokryvy Ostravská pánev - území na severní Moravě, ve Slezsku a v Polsku, součást Severních vněkarpatských sníženin - sloje černého uhlí - čtvrtohorní usazeniny jsou rozčleněné údolími řek Odry, Olše a Ostravice - rozsáhlé antropogenní tvary reliéfu vyvolané těžbou uhlí (haldy, výsypky, poklesy terénu způsobené poddolováním) - prostředí devastováno těžbou a návaznou průmyslovou výrobou Vyškovská brána - území na jižní Moravě - součást Západních Vněkarpatských sníženin
- protáhlá, mírně zvlněná sníženina mezi Drahanskou vrchovinou a Litenčickou pahorkatinou, spojuje Hornomoravský a Dyjskosvratecký úval - dno vyplněno třetihorními jíly a písky a čtvrtohorními sprašemi - intenzívní zemědělství - Vyškovskou bránou procházejí významné dopravní trasy Hornomoravský úval - nížinné území na střední Moravě - osou je řeka Morava - vývoj začal v miocénu tektonickými poklesy - později vyplněn neogenními a kvartérními sedimenty - dělí se na tři části: Zábřežská sníženina na severu, střední část s širokou údolní nivou Moravy, na jihu je Hornomoravský úval ukončen Napajedelskou bránou - v Hornomoravském úvalu leží Olomouc Dolnomoravský úval - tektonická sníženina v Jihomoravské pánvi, severní výběžek Vídeňské pánve - tektonické poklesy podél zlomů (u Topolné, Uherského Hradiště aj.) pokračovaly až do kvartéru a propojily Dolnomoravský úval, Napajedelskou bránu s Hornomoravským úvalem a Věstonickou bránu s Dyjskosvrateckým úvalem - osu tvoří řeky Morava a Dyje s širokými meandry - mezi Bzencem a Hodonínem jsou váté písky s přesypy až 13 m vysokými; zpevněné borovým lesem Dyjsko-svratecký úval - součást karpatské čelní prohlubně - strukturně pokleslé při nasouvání Karpat na Český masív - osou jsou řeky Dyje a Svratka - má obloukovitý průběh od Znojma k Brnu - od údolních niv přes říční terasy až k pahorkatinám na úpatí Českého masívu a Karpat Polabí - nejrozsáhlejší nížinné území v Čechách podél Labe (přibližně mezi Jaroměří a Lovosicemi) - mírně zvlněné, 150 - 300 m n. m. - hustě osídlená oblast s intenzívním zemědělstvím a významnými průmyslovými středisky (Hradec Králové, Pardubice, Kolín, Neratovice, Lovosice aj.) - Polabí osídleno již v pravěku jako jedna z prvních oblastí Čech Jihočeské pánve - území na jihu Čech - součást Česko-moravské subprovincie - plochý, místy mírně zvlněný povrch převážně z třetihorních jezerních sedimentů - tvoří je Českobudějovická pánev a Třeboňská pánev, oddělené Lišovským prahem - rybniční soustavy ze středověku - místy rašeliniště Českobudějovická pánev - plochá tektonická sníženina (380 - 420 m n. m.) v jižních Čechách - pokryv křídových a třetihorních sedimentů - od středověku budována síť rybníků - malé hnědouhelné a lignitové pánve Třeboňská pánev - území v jižních Čechách a v Rakousku - nejvyšší Baba, 587 m n. m. - plochý až pahorkatinný reliéf (400 - 500 m n. m.) je na západě oddělen Lišovským prahem od Českobudějovické pánve - četné rybníky a rašeliniště, mezi Lužnicí a Nežárkou písečné přesypy - v Třeboňské pánvi probíhala po staletí vůči krajině šetrná hospodářská činnost (výstavba rybníků a kanálů)

Nový Zéland

14. prosince 2008 v 11:26
Nový Zéland
V jižním Pacifiku leží skupina ostrovů, o kterých se říká, že jejich krása je bezkonkurenční oproti ostatním zemím na světě. Je to místo, kde jsou teploty příjemné po celý rok. a kde se hory vypínají k obloze, jako by se chtěly dotknout slunce. Toto místo se nazývá Nový Zéland, někteří lidé jej nazývají rájem. N. Z., který leží jihovýchodně od Austrálie. N.Z. poprvé objevil Dutchman Abel Tasman v 17. století a pobřeží později prozkoumal Angličan James Cook. Ačkoliv N.Z. tvoří mnoho ostrovů, dva hlavní ostrovy jsou nejznámější. Jsou to North Island a South Island, mají sice podobný název, ale jinak jsou rozdílné jako den a noc. North Island je známý svou sopečnou aktivitou, malými jezery a podnebím, které je podobné Evropskému, South Island je známý svými úchvatnými horami a romantickými údolími, často připomínající evropské Alpy. Prvními obyvateli N.Z. byli Maori, lidé Polynejského původu. Novozélanďané mají vždy lepší vztahy s Maorijci než Australané s jejich domorodci. Maorijci tvoří asi 9 % obyvatelstva a jejich jazyk je úředním jazykem N.T., společně s Angličtinou. N.Z. je členem Britského společenství národů a proto uznávají královnu Alžbětu II. a jako hlavu státu. Hlavním městem je Wellington. Mezi další velká města patří Auckland (největší město), Christchurch, Manakau a Dunedin. N.Z. má asi 3 800 000 obyvatel. Zajímavostí je, že v zemi je více ovcí, než lidí. N.Z. vyváží velké množství vlny do celého světa. Stejně jako Austrálie, N.Z. je domovemněkolika druhů zvířat, které nemůžeme najít nikde jinde na světě. Jedním z nich je kiwi - pták, který neumí létat

Svahilština (Kiswahili)

14. prosince 2008 v 11:22
Svahilština (Kiswahili) je bantuský jazyk používaný ve východní Africe. Pro většinu mluvčích nejde o jazyk mateřský, ale především o dorozumívací a společně s angličtinou jde o nejdůležitější lingua franca východní Afriky. Za úřední jazyk byla prohlášena v Tanzanii, Keni a Ugandě.
Svahilština má gramatiku založenou na bázi jazyků bantuských, ale její slovní zásoba je směsicí převážně bantusko-arabsko-anglickou. To odráží nedávné období britské koloniální nadvlády a předešlé expanze arabské (ománské), menší vliv na slovní zásobu měly i perština, portugalština, hindština a některé africké jazyky. Rozeznáváme 3 hlavní dialekty:
  • Unguja je ve svahilštině jméno ostrova Zanzibaru, kde se tento dialekt vyvinul. Je považován za nejčistší a standardní formu svahilštiny, která se rozšířila po celé Tanzanii.
  • Mwita pochází z Mombasy a používá se na většině území Keni.
  • Amu je nejmenší nářečí s domovem na ostrově Lamu a několika malých ostrovech sousedních.
Svahilština je i dnes dynamicky se vyvíjející jazyk, v období postkoloniálním vznikl smíšením angličtiny se svahilštinou s malou příměsi hindštiny nový slangový dialekt zvany Sheng.
Ve svahilštině existuje bohatá literatura. Nejstarší svahilské nápisy najdeme na náhrobních kamenech pocházejících ze 14. stol., později v ní byla psána islámská poezie, do 18. stol. se používalo písma arabského, od století 19. je svahilština psána latinkou. Nejznámějšími spisovateli 20. stol jsou Ngugi wa Thiong´o, Meja Mwangi a Shaaban Robert.

Rozšíření

Rozšíření svahilštiny
Rozšíření svahilštiny
Svahilština se používá v těchto zemích:

Fráze

  • hakuna matata - jedna z nejznámějších frází, proslavená kreslenou Disneyovkou Lví král. Znamená "no problem" nebo "neboj" (doslova: "nejsou potíže").
  • Jambo! - pozdrav užívaný především v kontaktu s turisty, mezi domorodými mluvčími je většinou ohýbán (např. hamjambo, hatujamo). Pozdravů jsou desítky (např. Habari za leo? Habari za kazi?). Na převážně muslimském pobřeží Keni a Tanzanie se často zdraví Salam alejkum…

Baroko

14. prosince 2008 v 11:20

Baroko
Baroko - Je to umělecký sloh v době mezi manýrismem 16.století a neoklasicismem 2.poloviny 18.století. Vznikl v Itálii a rozšířil se do celé Evropy (zejm. katolické) a Latinské Ameriky. V 17.století řada místních variant, mimo jiné české baroko.
Základem tendencí baroka je svár a dvojznačnost odrážející konflikty vyvolané reformací a protireformací. Projevuje se spojováním protikladných výrazových prostředků do působivého celku a úsilím o zvýšený výraz (pohyb a vzruch), velkolepost a iluzionistickou náznakovost. Opakem je klasicistická tendence, přinášející zklidnění:
a) hudební baroko
b) literární
c) výtvarné umění: V architektuře se dynamika baroka projevila v utváření prostoru (obliba elipsovitého půdorysu), stavebních článků, kleneb a stěn. Významný je urbanismus,: což je soubor věd a uměleckých metod a postupů, sloužících při zakládání a formování lidského osídlení. Uplatňuje se zejména při řešení měst, ale i jiných sídlištních celků, krajiny a celých širších územních jednotek s důrazem na tvorbu životního prostředí. Dále je významné plánování zahrad a stavba pevnostních systémů.
V sochařství a malířství baroko zobrazovalo nitěrné až extatické stavy, využívalo realistické motivy a těžilo z protikladů světel a stínů.
Hlavní představitelé - architektura: G.L.Bernini, F.Borromini, C.Fontana, G.Guarini
:sochaři:A.Algardi,G.L.Bernini
:malíři:Caravaggio,Tiepolo,Rubens,Velázques,Rembrandt a jiní.

Antické divadlo

14. prosince 2008 v 11:09 | Blog Referátů
Antické divadlo
V tomo smyslu se Řecko
právem mluví jako o "kolébce divadla"., i když Řekové divadlo nevynalezli, nýbrž se objevují ve vývoji divadla jako dědici a následovníci předchozích snah, které se již objevily v minulosti. Řecko však představuje nový a rozhodný vývojový stupeň: ze zárodečných stadií se tu konstituoval první ucelený tvar, jemuž Řekové dali podobu svéprávného umění a ustavili jej jako společenskou instituci.

Vznik divadla

Ve svých zárodečných podobách prošlo divadlo vývojovými etapami : stupeň vývoje divadla odpovídá dosaženému stupni státní organizovanosti a společensko-ekonomickým podmínkám - určitý stupeň vývoje divadla se ustavuje vždy jako produkt společenské a politické kultury. Počátky řeckého divadla nalézáme v kultických obřadech k poctě různých božstev. Zprvu to byli především bozi vegetativního cyklu, kteří měli význam pro zemědělství: Démétér a Dionýsos. Slavnosti měli podobu průvodu a s tím souvisela jejich trojitá skladba : pompé (odeslání), agón (zkouška, zápas) a kómos (triumfální návrat). Kult Démétér, která podle pověsti dala lidem zemědělství, byl spojen s iniciačními obřady ( zasvěcování dospívajících mládeže) v chrámu v Eleusíně, jejichž součástí bylo snad mimeticky předváděné spojení velekněze a velekněžky, symbolizující plodivé síly země. Kult Dionýsa, z jehož popela a krve vzniklo podle pověsti lidstvo, obsahuje myšlenku, že smrt je neoddělitelnou součástí života , přirozeným ukončením jedné jeho fáze a počátkem další. Z této představy vznikly v praxi rituální zvířecí i lidské oběti , symbolická smrt boha jeho znovuzrození. Dionýsa uctívaly především ženy (bakchantky) v uzavřených sdruženích. Za zpěvů a tanců odcházely ženy z obce do lesa, kde obětovaly bohu a v extázi se mu přibližovaly, po noci strávené v lese se pak vítězně vracely domů.

Eleusínská mystéria a dionýsie získali nový význam v průběhu šestého století př. n. l., zvláště za vlády tyrana Peisistrata (546 - 527), který tyto původně thrácké obřady přenesl do Athén, aby oslavil vliv ideologie aristokratické vrstvy a vtiskl jim charakter oficiálních státních slavností. To ovšem byla příznivá půda pro rozvoj jejich divadelních prvků. Součástí průvodů maskovaných i nemaskovaných tanečníků a tanečnic byl i přednes lyrických písní (dithyrambů). Z těchto sborových zpěvů, přednášených zprvu chlapci a později i muži, a z mimetických tanců, jimiž bylo při zastávce průvodu znázorňováno Dionýsovo umučení, se zrodila jakási primitivní hra, která se postupně vyvinula do stupně , v němž mohla být nazvána tragédií. Roku 536 př. n. l. předváděl hru Thespis a jeho forma předvedení nabyla takové obliby, že již o dva roky později byla uvedena v Athénách. Tam už byl text rozdělen mezi sbor a jednoho herce, kteří si navzájem odpovídali.Na dalším stupni probíhal dialog mezi hercem a vůdcem sboru. Druhého herce zavedl dramatik Aischylos, třetího Sofókles v pozdějších dobách přibyl ještě čtvrtý nebo jej nahrazoval člen sboru. O zrodu veselého divadla, komedie, nejsou přesné údaje. Pravděpodobně vzniklo v Řecku s písněmi a tanci tzv. fallorů, kteří při dionýsiích nosili symbol plodnosti-fallos. Podle Aristotela přišla komedie do Řecka ze Sicílie a Řekové ji převzali již v rozvinuté podobě.

Předvádění komedií a tragédií

Předvádění komedií a tragédií bylo vázané na termíny oficiálních státních svátků. Každoročně počátkem dubna se konaly v Athénách "velké dionýsie". Slavnosti byly několikadenní a účastnili se jich Všichni svobodní občané. Ve svém dozrálém stádiu - v období athénské demokracie za Perikla v 5. Století př. n. l. - měly tuto podobu:
Prvního dne byla do Athén slavnostně převezena dřevěná socha Dionýsa a proběhlo představování autorů a herců (proagó). Druhého dne se konal průvod a oběti, večer pak hody (kómos). Třetího dne se soutěžilo ve sborovém přednesu dithyrambů. Čtvrtého dne proběhla soutěž pěti autorů komedií. Po čtyři další dny bylo denně hráno po třech tragédiích (trilogie) a jednom satyrském dramatu od téhož autora. Jeden z devíti členů athénské zprávy (archontů) rozhodoval o výběru soutěžících a každému pak přiděloval bohatého občana (choréga), který provedení zajišťoval finančně a organizačně. Vítěze, jemuž byla udělena i finanční odměna, určoval sbor desíti soudců. Hrálo se od časného jitra a v hledišti se scházeli všichni svobodní občané. Nosili si do divadla jídlo a pití, trávili tam denně osm až deset hodin. Vstupné se neplatilo.

Architektura divadla

Pro soutěže byla budována v četných městech velkolepá divadla pod širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla polokrouhlé hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, pod nimiž byly umístěny hliněné nebo bronzové rezonanční nádoby. Měla kapacitu až 20 000 míst, i více. Na protilehlé straně uzavírala prostor obdélníková budova (skéné), v níž byly šatny herců. . Z této budovy vedly tři vchody na jeviště (proskénion, legeion), které mělo hloubku asi tři metry a táhlo se po celé délce budovy (tedy až 40 metrů). Pod jevištěm byl snížený kruhový prostor (orchéstra), kde byl umístěn sbor a někdy tam byla i čestná sedadla. Vstupovalo se dovnitř dvěma postraními vchody (parodoi). Po stranách jeviště stáli dva otáčivé hranoly (periakty) s malbou znázorňující detaily dekorace. Řecké divadlo znalo různá technická zařízení, například výsuvnou plošinu, jeřáb ke spuštění boha, zařízení na speciální zvukové a vizuální efekty (hromy a blesky). Vedle tohoto velkého divadelního prostoru existoval jakýsi typ "komorního divadla", kde se pěstoval přednes a zpěv. Různých typů divadel postupem doby přibývalo, takřka každé větší město mělo svá divadelní zařízení.

Úloha herce

Hra pod širým nebem kladla velké nároky na herce. Jako celek bylo řecké divadlo syntézou mluveného slova, zpěvu a tance. Zpěv a tanec příslušel sboru, který byl ve starších dobách až padesátičlenný. Herci, jejichž počet nepřestoupil čtyři, byli výlučně muži a hráli v maskách. Každý z nich hrál během trilogie několik rolí a kromě hlavního herce (protagonisty) hráli ostatní více rolí i v každé její části. Používali paruky a bli oděni v dlouhé zdobené roucho, které se vyvinulo z roucha kultovního. Na nohou měli vysoké boty měkké kůže s vysokou podrážkou. Řecké herectví proslulo vysokým uměním přednesu a gestiky, jimiž musel herec zvládat obrovský prostor divadlo. Herci byli specializováni na herce tragédií a herce komické. Zejména první se ve splečnosti těšili velké úctě, byli vyznamenáváni někdy jim byly svěřovány i významné společenské funkce. Od roku 450 př. n. l. byla zavedena soutěž o nejlepší herecký výkon.

Náměty a formy divadelních her

Námětem tragického a zčásti i komického divadla byly děje řeckého bájesloví, příběhy divákům většinou známé. Dramatikové se proto nesoustřeďovali na příběhy, nýbrž na jejich filozofický či aktuálně politický význam. Ale i důležité historické události se stávaly tématem dramatického zpracování. Hry měly podobu buď jednotlivého dramatu nebo byly tři hry spojovány v celek trilogie. K ní byla připojována satyrská dohra, která látku pojednávala v komické rovině. Ve starších tragédiích měli herci zpravidla dlouhé monology, přerušované ve vzrušenějších pasážích střídavými kratšími replikami ostatních herců. Závazná byl jednota (ucelenost) děje. Jednota místa a času vyplývala z podmínek hry - ze stabilního prostoru a z toho, že se hrálo v exteriéru. Tragičnost situace vyplývala ze střetání hrdinů s nadosobními věcmi - s osudem, zákony či bohy. Proto má antická tragedie především etické a filozofické poslání. Cílem díla byla katarze, vnitřní očista diváka pocity prožitými při představení. Protože v hledišti byla přítomna celá obec, měla tato očista kolektivní povahu : projevoval se tak společensko - politický charakter řecké tragedie. Nejslavnějšími autory tragédií byli Aischylos, Sofoklés a Eurípidés.

Aischylos

Aischylos (525 - 456 př. n. l.) napsal asi devadesát děl. Na pozvání tyrana Hieróna prováděl svá díla na Sicílii, kam na sklonku života také z politických důvodů uprchl. Zažil dobu rozkvětu Řecka, což se projevilo v jeho díle, které je naplněno ušlechtilými lidskými ideály, obranou pozitivních hodnot řecké pospolitosti a neměnného božského řádu, jak je to zřejmé zvláště ze zachovaných tragédií Prosebnice, Sedm proti Thébám a Upoutaný Prométheus. Nejvýznamnějším dochovaným dílem je trilogie Oresteia, drama zločinu, trestu a vykoupení. Úhelným kamenem jeho etiky byl pojem "hybris" - překročení únosné míry v jednání a myšlení člověka, po němž vždy následuje trest bohů. V tom byl poplatný dobovému ideálu uměřenosti, jehož zachováváním se člověk vystříhal porušení stabilního božského uspořádání světa. Ve zlomku, který se dochoval z Aischylova rozsáhlého díla, je také jakási první "dramatická reportáž" o nedávné události - námětem hry Peršané je vítězný boj Řeků proti perské invazi.

Sofoklés

Sofoklés (497 - 406 př. n. l.) navázal na Aischyla, ale lišil se od něj hlubším psychologickým prokreslením postav. Omezením úlohy sboru, zavedením třetího herce a některými novými postupy si vytvořil prostor pro sestup do nitra člověka a vyjádření konfliktů, jež se odehrávají uvnitř hrdinů, jak o tom svědčí dosud hrané tragédie Antigoné, Ělektrá, Král Oidipús. Neskládal již trilogie, ale jednotlivé uzavřené tragédie. V době, kdy hospodářská situace řeckého státu dávala průchod skepticismu a relativismu sofistické filozofie, ohajoval bortící se hodnoty a ukazoval člověka ideálního, takového, jakým by měl být.

Eurípidés

Eurípidés (485 - 406 pč. n. l.) podroboval tradiční hodnoty rozumové kritice, polidští bájeslovné látky, s nimiž nakládal značně volně, a do svých her vkládal aktuální úvaha, v nichž kladl důraz na subjektivní nároky a práva jedince proti požadavkům společnosti a ustálenému řádu. Konflikty jeho děl obrážejí narůstající kritické dituace uvnitř řecké společnosti. Eurípidés se také jako první zabýval společenským postavení ženy, jak dosvědčuje jeho nejslavnější tragédie Médeia a další díla s touto tématikou: Elloktrá, Hippolitos, Trójanky a Bakchantky. U Eurípida ztrácí sbor svůj někdejší význam a tradiční skladba tragédie je uvolněna; soustřeďuje se k momentům dramatického napětí a dílčím výjevům je poskytován takový prostor, aby mohla plně a účinně vyznít jejich divadelnost.

Autory nejstarších řeckých komedií známe pouze jmény. Ze sicilského Epicharma se zachovalo několik zlomků, které svědčí o výrazném komediálním talentu; předvádějí v komickém zrcadle příběhy Homéra. Nejznámější řecký komediograf Aristfanés postihuje výsměchem zlořády upadající athénské demokracie z pozic chvalořečníka "starých časů". Projevem jeho konzervativní satiry je komedie Žáby, kde v souboji dramatiků výtězí Aischylos nad Eurípidem, tedy tradiční staré hodnoty nad rozkladným novátorstvím. Jeho komedie vynikají vyhrocenými komickými situacemi, ostrými šlehy a komediálními nápady, jsou divadelně nesmírně působivé. Zušlechtil dědictví starší komedie, ale využil tradice komického herectví. V dalším vývoji se komické řecké divadlo ukázňuje, ztrácí ostří politické satiry a tematicky se obrací spíše k oblasti soukromého života. Prohlubují se charaktery postav a na jevišti se formují typy. Představitelem této uhlazenější podoby komedie je Menandros. Účinek jeho her plyne z prokreslení povah, vtipnosti dialogu a umné intriky. Ve veselém divadle přetrvává dionýská bujnost. Veselé divadlo bylo oblíbeno zvláště v plebejských vrstvách. Používalo se v pantomimách doprovázených mluveným textem, jež líčily reálné výjevy ze života a v nichž vystupovaly také ženy.

Vývoj divadla na území Římské říše

Zejména toto komické plebejské divadlo silně ovlivnilo počátky a vývoj divadla na území Římské říše, která v kulturním ohledu a zvláště v oblasti divadla převzala řecké dědictví. Jeho nejstarším typem je tzv. atellánská fraška, nazvaná podle města, kde byla pěstována. Bylo to improvizované komické divadlo, čerpající z lidského života a užívající ustálené komické typy. V polovině 4. Století před n. l. pronikly do Říma spolu s etruskými kněžími magicko - náboženské hry, které se v upravené formě později staly součásti tzv. římských her a zaujaly důležité místo vedle her sportovních a různých podívaných.Z etruštiny přešel do latiny také název herce : histrio. Jinak převzali Římané tvary divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně architektury a techniky divadla.

Také pozměnili řecký divadelní prostor tím, že prohloubili a prodloužili jeviště, takže mohlo sloužit nákladným a velice výpravným hrám. Sbor vystupoval na jevišti a v původní řecké orchéstře byla zřízena sedadla pro významné hodnostáře a boháče, chudina byla vykázána do vzdálenějších a nejvyšších řad. Zdokonalili divadelní techniku zavedením nových strojů, divadelní budovu pokryli plátěnou střechou pro větší pohodlí zvláště publika a zavedli novinku, dvě opony (jednu hlavní, spouštěnou shora, a druhou pomocnou), čímž rozdělili původně jednotný prostor, společný pro herce i diváky. Kromě toho existovala také menší divadla pro neveřejná představení, cirky pro gladiátorské hry, vodní nádrže pro divadelně předváděné námořní bitvy aj.

Herci zprvu pod vlivem etruských tradic hráli bez masek, odění v bohatá roucha; později se vlivem Řecka bohatě uplatňovaly masky, kothury, v komickém divadle bujné deformace. Velký důraz byl kladen na dokonalost mluveného projevu a vysoké úrovně dosáhla mimika i gestika, propracovaná do značných detailů. Divadlo bylo v Římě a celé říši značně oblíbeno, bylo především zdrojem zábavy a potěšení. Společenská funkce řeckého divadla byla zanedbávána, možno říci, že byla ztracena a zapomenuta. Cílem divadla bylo především odvrátit pozornost od politických a hospodářských problémů státu. Vášeň pro divadlo a společenské důsledky popularity jeho vykonavatelů byly tak veliké, že v něm mnohdy působili jako herci i vysocí hodnostáři a někdy i sami císařové. V oficiálním společenském hodnocení byli ovšem herci v povržení, protože většinou pocházeli z řad otroků, ale to nebránilo, aby soukromě byli často v největší oblibě, zejména u svých milců a milenek z řad vysoké aristokracie, kteří je nezřídka i bohatě obdarovávali.


Římané zachovali řecké rozdělení divadla na vážné a veselé. Zatímco komické divadlo žilo od dávných dob římského státu hlavně ve svých plebejských podobách, které byly považovány za "nízké", literární římské drama se utvářelo v první polovině 3. století př. n. l., a to v podobě překladatelů řeckých tragédií a komedií. Zasloužil se o to především Livius Andronicus, otrok řeckého původu. Roku 207 bylo státem povoleno založení organizace herců a dramatických spisovatelů; její členové volně zpracovávali řecké předlohy pro potřeby římských divadel spisovali komedie a tragédie dvojího druhu - s řeckými náměty (palliata) a s tématy z římské historie a života(togáta). Názvy pocházejí z kostýmování herců, jež bylo pro tato dva druhy rozdílné. Zájem o komediální divadlo zatlačil do pozadí tragédii, jejímž nejvýznamnějším římským představidelem byl filozof Lucius Annaeus Seneca , který ve svých dílech (Medea, Phaedra) stupňoval dramatické napětí svých většinou řeckých předloh do krutých výjevů a drastických scén, prokládaných moralizujícími úvahami. Bohatší je dědictví římské komedie, jejíž nejvýraznější představitel Titus Maccius Plautus se zapsal do dějin divadla bujnými komediemi s živou lidovou řečí a divadelně působivými typy. Divadelní kvality jeho komedií zajistily části jeho díla životnost až do našich časů; mnohé z nich inspirovaly i pozdější dramatiky (Molier, Shakespeare, Klicpera). Terentius byl autorem komedií podstatně uhlazenějších, jeho styl byl kultivovanější, v jazykových prostředcích i divadelních situacích střídmější.Dívka z Andru, Formio a Kleštěnec ožily v evropském divadelnictví zvláště v období humanismu a za renesance.

Úpadek divadla

V 1. století př. n. l. a na rozhraní letopočtu převažovala v komediální tvorbě domácí tematika a veselé divadlo se bohatě rozvinulo v různých podobách. Pěstovaná byla "atellana", které se věnovala zvláště římská "zlatá mládež" a v níž převažovala obhroublá karikující komika, často obscénní. Provozován byl minus, obměňující řecké prvky a vyhovující požitkářskému publiku i předvádění erotických praktik. V minu vystupovaly také herečky, pocházející většinou rovněž z řad otrokyˇm a podobně jako jejich mužští partneři konkurující profesionálním kurtizánám. Mnozí vzdělanci odmítali tyto úpadkové podoby římského divadla, ale většina diváků, zvyklých na drastické podívané z cirku, minus přijala, ba vyžadovala si ho. Výrazným komickým typem minu byl šašek (stupidus). Také žánry komické i tragické pantomimy, kde tanečník za doprovodu přednášeče předváděl různé příběhy a situace, se v římském prostředí posléze zvrhly v úpadkovou záležitost, zabývající se ponejvíce sexualitou. Tyto pokleslé podoby divadla vzkvétaly zvláště v 1. století n. l. za císařů Nerona a Caliguly, kteří sami v představeních účinkovali, a zůstali oblíbenou zábavou až do zániku římské říše v 5. Století n. l


Řečnictví

Řecko a Řím - kolébka rétoriky

V Řecku bývala rétorika jednou z nejzávažnějších věd : královnou věd byla filozofie, bájící o základních otázkách lidského života, jeho smyslu, o pravdě, o logice myšlení, ale hned vedle ní byla uváděna rétorika. Řecká demokracie předpokládala. Že se celá obec sejde, aby hlasováním rozhodla o nezávažnějších otázkách. Tyto otázky však někdo musel občanům vyložit, protože neexistoval tisk. Hlavním komunikačním prostředkem byl živý lidský hlas. Ten musel ovládat celé náměstí, amfiteátr, senát. Řečník musel vyslovovat zřetelně a mluvit přesně, jednoznačně. Politik, herec, soudce, učitel, obchodník - ti všichni byli úspěšní do té míry, jak dalece byli rétory, jak dalece dokázali hlasem ovládnout prostor a argumenty ovládnout mysl lidí.

Řekové věnovali mnoho úvah ve spisech problému pravdy v rétorice a problémům etiky rétora. Dobře si uvědomovali, že jako nůž může člověku ukrojit chleba nebo probodnout srdce, tak i řeč může nadchnout tisíce lidí k velkým činům nebo k divokému řádění. U klasický filozofů a rétorů čteme úvahy o řeči senzorické a řeči motorické. Senzorická řeč je ta řeč, která je přijímaná smysly, tedy řeč ze zorného úhlu posluchače. Motorická řeč je tatáž řeč nazíraná z pohledu řečníka, tedy řeč, která má vést posluchače k akci. Klasická rétorika si dobře uvědomovala, že hodnotit řeč je nutno z obou těchto pólů, jak z pozice řečníka, tak z pozice posluchačů. Skutečný rétor myslí nejen na obsah a formu svého projevu, ale i na jeho účinky v sociálním terénu, do něhož jeho řeč vstupuje.

Řečtí rétoři znali i onen vztah mezi myšlením a řečí. Věděli, že logické myšlení je základem logického projevu. Způsob řeči jest obrazem ducha - takové bylo heslo starých Římanů. Myslíme ve slovech, řeč je myšlením nahlas. Docenění rétoriky ve starém Řecku a Římě našlo výraz v tom, že člověk byl po staletí nazýván homo loques, tedy "tvor mluvící". Až v 18. století se objevuje označení homo sapiens, tedy "člověk rozumný", "tvor myslící".

Mladí Řekové hledali poučení u zkušených řečníků a takovým byl sicilský velvyslanec v Athénách Gorgiás z Leontin. V r. 427 př. n. l. vyhověl požadavkům mladých posluchačů a založil první rétorskou školu. Gorgiás tvrdil, že týž význam má moc slova pro rozpoložení duše, jako má složení léků pro stav těla.

Hippokrates

Ve stejné době žil v Řecku slavný lékař Hippokrates a jeho zájem o řečnictví dokazuje, jak byla rétorika obecně uznávanou vědou. Hippokrates chápal zdraví člověka jako harmonii jeho šťáv. Šťávy podle Hippokrata zakládají i různost temperamentu jednotlivých lidí. Převláda-li krev, je člověk sangvinik. Převládá-li cholé (žluč), je to cholerik. Člověka ovšem může ovládat i chlen (flegma), potom je flegmatik. Může být i pod vlivem šťávy zvané černá žluč (malania cholé) - takový je melancholik. Hippokrates se potom zamýšlel jak se tyto typy temperamentu odrážejí rétoricky, v jejich projevech. U typu tak slabého jako je melancholik, upozorňoval na nebezpečí frází: bojí se vyslovit a postavit se za vlastní názor, skrývá se za citáty, za výroky mocných , jeho řeč bývá snůškou cizích myšlenek a výroků jiných lidí. Sangvinik bývá silná osobnost a také výborný řečník. Je ovšem i zde jisté nebezpečí - podceňování slabin.

Démosthenes

Mimořádně slavným řečníkem Řecka ve 4. století př. n. l. byl Démosthenes. Byl velmi málo přírodou vybaven k dobré řeči, měl potíže s dechem, měl slabý hlas, nejasnou výslovnost, navíc nepříjemný tik (potrhával při řeči ramenem). Začal tedy běhat po pobřeží a překřikovat příboj. Postupně se mu upravil dech a zesílil hlas. Nepříjemného tiku se zbavil tak, že se postavil pod strom, na větev pověsil meč, který ho při každém trhnutí hrotem odnaučoval, až ho nakonec tomuto tiku odnaučil. Potíže s výslovností vyřešil pomocí oblázků, jimiž si podložil jazyk a trénoval tak dlouho, až jich nebylo za potřebí. Démosthenes přednášel útočné řeči proti Filipovi Makedonskému, tzv. filipiky.

Sokrates

Sokrates bojoval za etická měřítka v rétorice a vypracoval metodu systematického vedení rozhovoru. Podle něho rétor je povinen bojovat za pravdu. Podobně jeho žák Platona označoval rétoriku za psychagoria, tedy vodění duší, a již z toho vyvozoval odpovědnost řečníka. Ve starém Římě zastával obdobmé názory Marcus Tullius Cicero. Napsal řadu spisů o rétorice, např. De inventione, Orator aj. požadoval, aby si řečník kladl tři základní cíle : dokázat pravdu, získat sympatie a pohnout k jednání. Etický způsob pravdy stojí u něj na prvém místě.

Nejen v Řecku, ale i v Římě byla celá plejáda skvělých rétorů a učitelů i teoretiků rétoriky.Cornelius Tacius napsal Dialog o řečnictví. V něm zaznamenává spor mezi rétorikou a poezií, kritizuje vyumělkovanost rétoriky v tomto období v Římě, její úpadek k manýrismu. Dalším takovým rétorem byl Marca Fabia Quintiliána. Napsal 12 knih o rétorice. Byl prvním státním učitelem rétoriky.
Praxe v Řecku se tak silně dožadovala výuky rétorů, že se objevili profesionální pisatelé soudních řečí, kteří podle přání zákazníka vypracovali úderné obžaloby či způsobilé obhajoby. Ba dokonce sofisté neváhali cestovat od města k městu a poskytovat kursy rétoriky. Později dochází k jejich úpadku a řada autorů kritizovala jejich sofistiku - ochotu vést slovní sporo cokoliv, bez ohledu na realitu, pravdu, zásady.

Aristoteles

Největším z řeckých myslitelů, který zformuloval řadu principů, na nichž stojí rétorika dodnes, byl Aristoteles. Jeho nejznámější spis se nazývá Rétorika. Aristoteles se zabýval celou řadou věd. Někdy bývá nazýván "akademií věd starověku". Byl vychovatelem Alexandra Velikého. Pro rozvoj myšlení o společnosti měl kardinální význam. Zvláště významnou pro společenské vědy je jeho definice člověka : "Člověk je tvor společenský", bytost jejíž hlavní znaky , především řeč, vytvářejí společnost.V r. 347 napsal svůj spis Rétorika ve třech knihách. V nich ukazoval, že řeč je třeba chápat jako nástroj komunikace . z toho plyne, že její hlavní funkcí je zajišťovat soudržnost lidské společnosti. Pro každého člověka, který se chce zabývat rétorikou, jsou významné tři nauky, kterými by měl projít.: natura - ars et doctrina - exercitato.

Natura znamená uznání, že pro mistrovství v řeči jsou důležité předpoklady dané přírodou : zdraví, dobrý dech, znělý hlas, odpovídající vzhled, bystrost ducha atd. je proto nerozumné chtít od kohokoliv vynikající výsledky v rétorice, jestliže trpí těžkým astmatem. Objektivně ovšem platí, že přes 95 %lidí má základní předpoklad stát se dobrým řečníkem. · Ars et doctrina - tedy umění a věda. Aristoteles velmi předvídavě ukázal, že rétorika má své zákonitosti, které popisuje teorie a tu je nutno zvládnout. Ale že je to také umění, a to je nutno nejen z knih studovat, ale i ze života se učit, poslouchat nejlepší řečníky a umět napodobit umělecké prvky v jejich řečnických vystoupeních.

Konečně třetím úkolem, vyžadovaným klasickou rétorikou, je exercitáto. Jde o to, že dobrý rétor nevzniká jedním geniálním projevem, nýbrž poctivou a dlouho opakovanou dřinu. Opakováním, novými a novými pokusy, i když ten první skončil přímo katastrofálně.

Aristoteles mnoho přemýšlel i o osobnosti řečníka. Protože řeč byla pro něho především nástrojem komunikace, a tedy mohutnou silou společenskou, vyžadoval o rétora ethos (mravní zásady, pravdivé ideje), pathos (schopnost působit na city lidí) a logos (rozvinutý rozum, moudrost schopnost logiky).

Pěti prvky klasické rétoriky, kterými se ukazovalo rétorům, jak připravovat projevy, aby obstály v senátě, před soudem či před studenty, byli : invence (vyhledání důkazů), organizace, styl, zapamatování a přednes. V duchu těchto principů klasická rétorika vytyčila stále platné požadavky na stavbu projevu. Každý přednes má mít vždy úvod stať a závěr. V klasickém Řecku se ona stať (podstata) nazývala argumentatio a byla považována za jádro projevu, těžiště rétorického vystoupení. Byla to rozhodující část projevu.

Historie přináší mnoho důkazů, že lidé už před tisíciletími si byli vědomi síly slova a významu řeči. Jistě ne náhodou zařadil i Budha mezi osm hlavních lidských ctností řeč.

Použitá literatura:
· Co to je divadlo - Jan Bernard
· Rétorika - Jaroslav Kohout
· Antika - Alexandr Stol

Bitva na Bíle hoře

14. prosince 2008 v 10:57 | Blog Referátů
Pražská defenestrace 23.5. 1618 při které byli královští místodržící Martinic, Slavata a písař Fabricius vyhození z zemské kanceláře byla počátkem českého Stavovského povstání. Krátce na to král Matyáš zemřel. Sněm koruny české zvolil králem Fridricha Falckého stoupence kalvínské reformace. To se nelíbilo Habsburkům. Proto oddíly Ferdinanda Štýrského a Maxmiliána Bavorského zahájili tažení proti Praze. K bitvě došlo 8.11. 1620 na Bílé Hoře. Trvala něco málo přes hodinu. Čeští protestanti tam nevydrželi těžký nápor dobře vycvičených císařských vojsk a byly poraženi. Bitva Byla sice krátká vedla však k podrobení Čech a v konečném důsledku k hrůzám naplno rozpoutané třicetileté války. Habsburkové se Čechám pomstili krutě. Mnoho lidí muselo uprchnout za hranice a 27 český pánů skončilo na popravišti.S nástupem Habsbuků na český trůn (roku 1526) docházelo k stálým sporům mezi nimi a českou šlechtou. Habsburkové chtěli neomezeně vládnout a oslabovali pravomoci českých úřadů, které ovládali šlechtici. V českých zemích mohli dosud lidé vyznávat vedle katolické náboženství i jiné nekatolické víry. Tuto náboženskou svobodu začali Habsburkové jako vášniví katolíci omezovat. Začali podporovat pouze katolické kněze a kláštery.
Rozpory mezi Habsburky a českou šlechtou vedly nakonec k vojenskému střetnutí.

Císařská habsburská armáda se 8. listopadu 1620 střetla na Bílé hoře nedaleko Prahy s vojskem českých pánů. Habsburkové zvítězili.
Habsburkové dalších tři sta let vládli v našich zemích.
Povstalci byli nemilosrdně potrestáni. 21.června 1621 bylo na Staroměstském námestí popraveno 27 vůdců odboje. Z Čech byli vypuzeni nekatoličtí kněží a katolické náboženství se stalo jediným povoleným.

Bitva na Bílé hoře bývá často označována za největší národní tragédii. Délkou trvání i počtem padlých se však spíše jednalo o větší šarvátku než bitvu. Zhruba po dvou hodinách bylo po všem. Hned po prvním útoku císařských vojsk nastala v českém vojsku panika a jeho vojáci začali prchat.
Na odpor se prý postavili jen Moravané, povětšinou cizí žoldnéři najatí za peníze moravských šlechticů. Ti byli soustředěni u zdi obory a nic jiného jim nezbývalo než se udatně bránit, protože s vysokou zdí za zády neměli kam uprchnout. Jinak kdo mohl, od Bílé hory tenkrát utekl.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

14. prosince 2008 v 10:55 | Blog Referátů

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
Albrecht z Valdštejna (celým jménem kníže Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna), český šlechtic a vojevůdce, jedna z nejvíce rozporuplných osobností českých dějin, přichází na svět 14. září roku 1583 v Heřmanicích u Jaroměře jako potomek chudého šlechtického rodu (je synem Viléma z Valdštejna a Markéty Smiřické) - když pak jako dvanáctiletý, v roce 1595 osiří, vyrůstá v péči poručníka Jindřicha Slavaty z Chlumu a Košumberku.

Vzdělání získává Albrecht z Valdštejna nejprve ve škole Jednoty bratrské (na Košumberku), poté navštěvuje různé jezuitské a evangelické školy (např. luteránské gymnázium ve slezském Goldbergu), v roce 1599 pak začíná studovat na evangelické univerzitě v německém Altdorfu - studia ale nedokončí, po roce je ze školy vyloučen.

Vojenská dráha Albrechta z Valdštejna začíná v roce 1604, kdy se jako poddůstojník pěchoty účastní tažení do Uher proti Štěpánu Bocskayovi a Turkům (1604-06), od roku 1606 pak již Albrecht slouží jako plukovník českých stavů.
Ve stejném roce 1606 vstupuje Albrecht z Valdštejna do služeb arciknížete (a budoucího císaře) Matyáše, bratra císaře Rudolfa II. Habsburského. Zároveň Valdštejn konvertuje ke katolictví.

V roce se Albrecht z Valdštejna žení - jeho manželkou se stává Lukrécie Nekšovna z Landeka, dědička rozsáhlých moravských statků.
Po manželčině smrti (1614) vstupuje Albrecht z Valdštejna do služeb Ferdinanda Štýrského, budoucího císaře Ferdinanda II. Habsburského, jemuž pak zůstane věrný i po vypuknutí stavovského povstání v českých a moravských zemích (1618) - ač je jmenován plukovníkem jednoho ze tří moravských pluků, sebraných k obraně moravské neutrality, přechází s vojskem na císařovu stranu, ve Ferdinandových službách (je plukovníkem císařských kyrysníků) pak po bitvě na Bílé hoře (1620) a porážce českých stavů získává konfiskacemi stavovského majetku obrovský majetek. Mimo jiné, jeho pluk se účastní zatýkání jednoho z nejvýznamnějších umělců té doby, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

V roce 1621 je pak Albrecht z Valdštejna jmenován vrchním velitelem pražské vojenské posádky, v roce 1622 se stává zemským vojenským velitelem v Čechách. Ve stejném roce je Albrecht jmenován hrabětem, o rok později pak knížetem. V této době se Albrecht z Valdštejna též podruhé žení, a to s Isabelou z Harrachu.
V roce 1625 se z Albrechta z Valdštejna stává vrchní velitel císařské armády (tj. generalissimus) a povýšen na vévodu - stává se vévodou frýdlantským.
V čele císařské armády (armády žoldnéřské, kterou sám s císařovým souhlasem buduje a která má až sto tisíc mužů) pak Albrecht z Valdštejna (od roku 1627 též vévoda zaháňský, v letech 1628-30 vévoda meklenburský, od roku 1632 vévoda hlohovský) poráží v dánské válce vojska P. A. z Mansfeldu a dánskou a nizozemskou armádu ve Slezsku, podaří se mu též obsadit severní Německo, nicméně jeho snahy o vybudování císařského loďstva se míjí účinkem, v roce 1628 je jmenován admirálem Oceánského a Baltského moře.
V roce 1630 pak přichází Valdštejnův první pád - na nátlak německých (říšských) kurfiřtů jej císař Ferdinand II. Habsburský propouští ze všech armádních funkcí.
V prosinci roku 1631, po významných neúspěších císařských vojsk v Evropě a významných vojenskopolitických změnách v Evropě (vpád Sasů do českých zemí, vypuknutí švédské války atd.), je pak ale Albrecht z Valdštejna povolán zpět a staví se opět do čela císařské armády.
V letech 1632-33 pak Albrecht z Valdštejna slaví jeden vojenský úspěch za druhým - vyhání saská vojska z Čech, odrazí švédský útok u Norimberka, bojuje (nerozhodně) v bitvě u Lützenu - jeho moc a sláva jsou takové, že se jej snaží protihabsburská koalice získat na svoji stranu, za spojenectví pak Francie a Švédsko nabízejí Valdštejnovi český královský trůn - v této chvíli Valdštejn zaváhá a nabídku odmítne.
Zaváhání v jednání se Švédy a Francouzy se Albrechtovi z Valdštejna vymstí - začátkem roku 1634 je císařem Ferdinandem II. císařským patentem podruhé zbaven velení císařské armády a prohlášen za zrádce - v Chebu, kde hodlá (patrně) uzavřít spojenectví se Švédy, je pak Albrecht z Valdštejna 25. února roku 1634 svými vlastními důstojníky zavražděn.
Dnes jsou Valdštejnovy ostatky uloženy ve valdštejnské hrobce v Mnichově Hradišti

17 Listopad 1989

14. prosince 2008 v 10:52 | Blog Referátů

Prvním velkým podnikem nezávislých studentů se měla stát vzpomínková demonstrace u příležitosti 60. výročí 17. listopadu 1939, dne, kdy nacističtí okupanti zasáhli proti českým vysokým školám. Aby se nedostali hned od samého začátku do rozporu se zákonem, obrátili se s
nabídkou spolupráce na městskou vysokoškolskou radu SSM (Socialistický svaz mládeže) v Praze.Výsledkem jednání byla dohoda, podle níž se demonstrace mohla konat a nezávislí studenti na ní směli pronést projevy. Museli se ale zavázat, že se studentský průvod vyhne středu města. Povolená cesta směřovala z Albertova na Vyšehrad k hrobu Karla Hynka Máchy, kde se měli účastníci rozejít. Plán nakonec schválil také Městský výbor KSČ (Komunistická Strana Česko- slovenská) v Praze, který ovšem přesto nechal vyhlásit pohotovost pražské policie. O bezradnosti komunistů v této době nejvíce vypovídá skutečnost, že uložili ministru vnitra, aby oddíly SNB (Sbor Národní Bezpečnosti) zabránily studentům v přístupu do středu města, že však proti nim nesmí zasáhnout silou!Na Albertov se dostavilo nečekaně velké množství mladých lidí. Přestože připravovatelé shromáždění neplánovali 17. listopad jako střetnutí s režimem, řadoví účastníci smýšleli jinak.Nad hlavami nesli nápisy Zrušte KSČ, Zrušte StB, Nechceme vládu jedné strany, Chceme jinou vládu, Svobodnou republiku ve svobodné Evropě atd. Ty musely být připraveny předem, demonstranti si je přinesli již z domu. Organizátoři demonstrace se snažili dodržet slovo a odvrátit ostatní od pochodu do středu města. Stáli napříč ulicí, přesvědčovali jednoho vedle druhého, aby zamířili na Vyšehrad a skutečně se jim to podařilo. Ale lidé toho pořád neměli dost. Na Vyšehradě neskončili, naopak se obrátili a průvod asi 50 000 účastníků táhl po vltavském nábřeží k Národnímu divadlu. Tam již všude stály policejní jednotky v plné zbroji, v helmách, s laminátovými štíty, připraveny proti lidem zasáhnout. Ti vycítili nebezpečí, které hrozilo, a proto začali skandovat své úmysly: Z Václaváku domů a také Máme holé ruce! U Národního divadla průvod zahnul na Národní třídu, kde mu však po pár desítkách metrů zahradily cestu pořádkové oddíly. V okamžiku kdy průvod opustil Vyšehrad, ztratila demonstrace povolený ráz. Komunistické vedení muselo urychleně rozhodnout, co dělat: situace na Národní třídě se stala výbušnou. Právě zde bylo poslední místo, kde bylo možno studentům zamezit v proniknutí na Václavské náměstí, neboť to byl zásadní požadavek vedoucích činitelů KSČ. Atmosféra byla napjatá k prasknutí - studenti a policisté zde proti sobě stáli jistě hodinu, jedni skryti za štíty z umělé hmoty s obušky v ruce, druzí bezbranní, zpívající různé písně, v rukou nanejvýš květiny či hořící svíčky. Nakonec policie dvěma proudy sevřela na Národní třídě asi 2000 lidí, kteří teď nemohli dopředu ani dozadu a pustila se do nich. Ozbrojenci opět postupovali s nepochopitelnou surovostí a brutalitou, do bezbranných studentů dokonce najížděl obrněný transportér. Během krátké doby se podařilo dav rozptýlit, na chodnících zůstávali pouze zranění jednotlivci a uprostřed ulice leželo nehybné tělo. Všichni si mysleli, že šlo o mrtvého studenta. Teprve později se ukázalo, že se jednalo o policejní provokaci a na zemi ležel jeden ze spolupracovníků tajné policie, předstírající smrt. Jaký to mělo mít smysl, se nepodařilo zjistit dodneška...Přestože policie studentskou demonstraci na Národní třídě v Praze rozehnala, znamenal 17.listopad 1989 začátek nového bouřlivého v

Napoleon Bonaparte

14. prosince 2008 v 10:50 | Blog Referátů
Napoleon

Bonaparte
Napoleon se narodil na Korsice. Vstoupil do francouzské armády a jeho odvaha a pohotové uvažování mu pomohly k rychlému postupu. Stal se generálem ve 26 letech.

V roce 1804 se nechal korunovat francouzským císařem. Napoleon prosadil mnoho trvalých reforem, zavedl nové zákony, lepší vzdělávací systém, reorganizoval vládu a založil novou národní banku.

Byl vynikajícím generálem, dokázal svou armádu rychle přesunout, využíval novou bojovou taktiku. Napoleonovo vojsko čítalo bez mála skoro 3mil. vojáků. V armádě museli sloužit všichni muži od 18 do 25 let. Snažil se ovládnout celou Evropu.

VÁLKY:
V r.1805 porazil Napoleon Rakousko a Rusko v bitvě u Slavkova(bitva "tří císařů") - Napoleonovo největší vítězství
1805 - prohrál významnou námořní bitvu u Trafalgaru proti Velké Británií
1807 - Tylšský mír Francie s Rakouskem a Pruskem
1812 - táhl s vojskem do Ruska (ztratil 500 000 vojáků)
1813 - poražen v bitvě národů u Lipska spojenými evropskými armádami
1813 - společnými silami vytlačili Španělé a Britové Napoleonovo vojsko ze Španělska
1814 - padla do Francie armáda protifrancouzské koalice, Napoleon se musel vzdát a odejít do vyhnanství na ostrov Elba, z vyhnanství se mu podařilo uprchnout a znovu se pokusil získat moc.
1815 - Napoleonova poslední bitva v Belgii u Waterloo

zajímavost:protifrancouzská jednání se konala v Opočně a Ratibořicích